Proč ne zrovna ty?

Člověk za svůj život prochází různými zkouškami, překonává překážky a zdolává i mnohdy téměř neřešitelné problémy. Pořád je na čem pracovat a všechno, čím procházíme, nás posouvá dál na naší cestě životem, i když to tak v daný moment nemusí vypadat.

Když v některé důležité zkoušce neobstojíme, život nám připraví zanedlouho zkoušku podobnou, jen mnohem obtížnější, abychom se opravdu už zastavili, popřemýšleli si, co děláme špatně, a ideálně s tím konečně něco udělali. Někdo se ale může zastavit a dlouho zůstat stát, dokud mu to všechno nedojde a na své místo nezapadne i ten poslední pomyslný dílek. A někdo se v tom opravdu rád plácá a rozebírá to ze všech možných směrů, úhlů, podhledů i nadhledů, ale to hlavní mu dlouho uniká.

Mně se stalo něco podobného před čtyřmi lety, kdy se mi narodila postižená dcera Kačenka. Hodně mě to zasáhlo a vykolejilo. Za necelé ty čtyři roky jsem se v tom vážně skvěle "poplácala". Od menších depresí k těm větším, krátce jsem si odpočinula v několikahodinovém záchvatu radosti a štěstí, abych následně spočinula po dobu několika těžkých a tmavých dní v obrovském zoufalství a lítosti. Přirovnala bych to ke kolu života, nahoru se drápete, jde to pomalu a těžko, a když už jste konečně na vrcholu a pocítíte radost a úlevu, objeví se nějaký malý problém, který vás hned vyzkouší, jestli se už udržíte. Pokud se neudržíte, kolo se s vámi jednoduše otočí a vy spadnete dolů a můžete začít nanovo.

S narozením miminka nejsou nutně spojeny jen ty krásné a příjemné pocity a ne každá maminka cítí po celou dobu jen radost a nezměrné štěstí. Nejen že se vám dost zásadně změní život, kdy najednou nic není, jako bylo předtím, ale vy ani pořádně nevíte, jak miminko uklidnit, nakrmit, opečovat, kdy si mezitím odskočit na záchod, nebo se nedej bože i napít a najíst. Nepodpoří vás ani hormony, které si s vaší náladou hrají jako aprílové počasí. Nedostatek spánku pomalu nahlodá i tu sebeodpočinutější maminku, která se podle rad zkušenějších kamarádek před porodem pečlivě "naspala do zásoby". I když jsou maminky ze svých miminek obvykle celé "poprděné" a rozněžněné, mnoho z nich se po porodu propadá do melancholie a depresí. Je to bezesporu krásné, ale i náročné období.

A teď si představte, že s vaším miminkem navíc není něco v pořádku a kromě toho malého křičícího nebo spícího uzlíčku si z porodnice odnášíte i pořádný náklad starostí. Cítíte strach, zoufalství, lítost, bezmoc, vztek a věřte mi i zklamání, protože takhle jste si to rozhodně nepředstavovala. Jak je možné, že se to zvrtlo a největší štěstí ve vašem životě je zároveň příčinnou té největší bolesti? Ať se snažíte, jak chcete, nic s tím neuděláte. Doufáte v zázrak, že se někdo spletl, že přece vám se něco takového nemůže stát. Řvete: "Proč zrovna já, osude?! Proč zrovna mé dítě?!" A osud vám bez mrknutí oka klidně odpoví: "Proč ne zrovna ty?" Sakra. Víte, že má pravdu. A tak se s tím pomalu učíte žít.

Po vyřčení diagnózy Downův syndrom se mi zdálo, že můj život skončil. Cítila jsem se, jako by mě vrhla do tmavého vězení, připoutala k okovům a zavřela za mnou mříž. A tady teď budeš! Měla jsem pocit, že když je dcera postižená, že už nikdy nemohu být šťastná, že na to nemám nárok. Že mít postižené dítě je konečná mých snů i nadějí. I když mi říkali, že žádné vězení kromě toho v mé hlavě neexistuje, nechápala jsem. Já v něm byla. Bolest, strach a obrovská lítost spolu se vztekem mě v sobě uvěznily. Byla jsem všemi těmito pocity pohlcená, živila jsem svůj strach, utápěla se v lítosti a hořkosti, hledala jsem, co je kde špatně, zaměřovala jsem se na to, co nejde, nefunguje. Nedokázala jsem být pro svou malou holčičku šťastnou a spokojenou maminkou. Neposlouchala jsem ji, když říkala, že bude všechno v pořádku a že to společně zvládneme. Vůbec jsem si proto ani nevšimla, že milosrdný čas již dávno odemkl mříž mého imaginárního vězení. A já tam stále trčela, prolévala další tisíce hořkých slz a promarnila spoustu hezkých okamžiků. Trvalo mi hodně dlouho, než jsem se odvážila na docela maličkou vycházku. Když jsem se dokázala usmát na svou dcerku, když jsem jí zazpívala s chutí písničku, ne abych ji tím rozvíjela, ale jen tak, že se mi chce. Když jsem ji objala skutečně jen s láskou a ne s obavou v srdci. Celá zmatená jsem ale utíkala zase honem zpátky, protože jsem pochybovala, že s postiženým dítětem mohu žít tam "venku". Postupně jsem se sice odhodlala k delším výletům, ale do svého vnitřního vězení jsem se vracela pravidelně, kdykoli se postižení mé dcery projevilo, nebo kdykoli jsem měla jen pocit, že se projevuje.

Ano. Bylo to pro mě i moje blízké těžké období. Každý se s tím musel vyrovnat po svém. Bylo to obtížné i pro moji dceru, které jsem nedokázala dát bezpodmínečnou lásku. Neuměla jsem to, necítila jsem to, nechtěla jsem to. Byly chvíle, kdy jsem ji nenáviděla. Kdy jsem si přála utéct pryč od té šíleně svazující zodpovědnosti a obrovské bolesti. Byly i chvíle, kdy jsem nenáviděla ostatní maminky a jejich zdravé děti, které se vyvíjely normálně, zatímco já makala a na každý maličkatý krůček jsem musela dlouho čekat. Za tyhle své pocity jsem pak pro změnu nenáviděla sama sebe. Trápila jsem se a ona to musela cítit. A tentokrát to byla Kačka, kdo musel dlouho čekat na každý můj maličkatý krůček směrem k ní a na každý můj drobný posun ve smiřování se s diagnózou Downův syndrom. Vážně nevím, která z nás je ta pomalejší, když si uvědomím, jak dlouho mi to trvá.

Dostala jsem mezitím i druhého učitele, když se nám narodil zdravý chlapeček Vítek. Je to právě on, kdo mi otevřel oči jen tím, že je... ukázal mi, že kvůli spoustě věcí jsem se trápila zbytečně, že s postižením vůbec nesouvisejí, a naopak, že spoustu dalších věcí jsem s Kačenkou bohužel opravdu nemohla zažít, nebo byly jinak, a já si konečně uvědomila, že bylo zbytečné se tolik obviňovat.

Ještě nemám hotovo. Čeká mě hodně práce sama na sobě, protože ani teď, když píšu tento článek, v sobě nemám vše vyřešené a nejsem se vším zcela srovnaná. I dnes nastal okamžik, kdy jsem byla na svou dceru ošklivá, proto jaká je, kvůli jejímu postižení, kdy jsem neovládla své emoce a zase se mnou kolo mrsklo pěkně dolů. Po zásluze, nepopírám. Někdy mi to stále nejde. Ale věř mi, Kačenko, že se snažím, jak nejlépe dovedu!

I tento článek jsem sepsala a publikovala v lednu 2016