Edo, ty neposedo - recenze

Ach to moje dítě, kde má slušné chování, vždyť tohle se přece nedělá, povzdychne si často mnohý rodič. Ačkoli zlobí všechny děti, právě u těch s Downovým syndromem je velice obtížné a zdlouhavé naučit zásady slušného chování. Pro děti s mentálním postižením je většinou slušné chování příliš abstraktní a nedokáží ho pochopit, nebo chápou, že se něco má nebo nemá dělat, ale jaksi to nedokáží vztáhnout na sebe. Popřípadě to chápou, ale tak nějak se jim s tím nechce přestat, protože jim to přijde legračnější. A my rodiče se pak zlobíme a stydíme, co to zase provádí, vždyť tohle u nás doma nikdo nedělá a nebo jsme mu to už vysvětlovali 3x, 5x, 20x...

Bohužel, děti s Downovým syndromem dokáží odolávat i celé roky. Je to na velkou zkoušku trpělivosti. Jenže, vysvětlujte to ostatním rodičům, že prostě naše děti jsou i v tomto jiné. Ne že by nebyly vychované. Jen to prostě doposud nepochopily, či neakceptovaly. Že my, rodiče, se fakt snažíme, ale marně. Umím si představit, kolikrát už jste to dítěti vysvětlovali, názorně ukazovali, potrestali ho za to, ale stále se to opakuje. Plácá děti, bere jim hračky, hází po nich na hřišti kamínky, sundává ostatním dětem čepice, říká jim ošklivé věci, huláká v obchodě a bere si do ruky, co ho napadne, okusuje nábytek, strká si všechno do pusy, dloube se v nose. Neumí poděkovat, neumí poprosit, všechno chce a to hned. Známé lidi nezdraví, za to k cizím se hlásí a pozdraví hlasitě na celou ulici. Když s ním děláte logopedická cvičení a trénujete povídání, zarputile mlčí a celou větu z něj zaboha nedostanete, ale na ulici nemá problém se zeptat jakýchkoli kolemjdoucích, jak se jmenují, kam jdou a zda mají "jůlinku". Pamatuji si, jak Kačenka chtěla vykonávat malou potřebu přímo na prolézačce, jak v tramvaji zdravila ostatní cestující, jak sahala jedné paní pod sukni, protože se jí líbily její punčocháče a potřebovala si na ně sáhnout, jak se ptala souseda ve výtahu, zda má "piňďu" (naštěstí je to cizinec a nerozumněl jí), jak předbíhala ve frontě ostatní děti a ještě byla na ně ošklivá, protože neumí počkat a chce vše hned, jak si vezme kousek jídla, olíže ho, nakousne a vrátí zpátky. Vymyslela bych toho desítky. Vše vysvětlujeme, ukazujeme si, ale stále v tom pokračuje. Hlavně to plácání a strkání do dětí je snad neodnaučitelné. Je mi to velice nepříjemné, někdy musíme i dokonce odejít z hřiště, protože těch lumpárniček, co provádí ostatním dětem je obrovské množství a ne a ne s tím přestat.

Také provádí vaše děti něco, co se nedělá a je ošklivé, a co jim vysvětlujete neúspěšně už roky? 

Pátrala jsem proto po něčem, kde bychom si mohli názorně ukazovat, jak se máme chovat, co se nedělá, co by se mělo naopak dělat. A vida, zanedlouho se mi dostala do ruky kniha Edo, ty neposedo od Romany Suché, vydala Mladá fronta. Myslím, že se bude hodit i vám.

Kniha je bohatě ilustrovaná, na každé straně je několik postav a mnoho dějů. Vzdáleně mi připomíná naši oblíbenou sérii Jaro, Léto...od S.R. Bernerové. Hlavním hrdinou je sloník Eda se svou rodinou a spousta jeho zvířecích kamarádů a dalších zvířecích rodinek.  Každá strana je tematicky zaměřená, v nemocnici, dopravní prostředky, návštěva divadla, restaurace, ve školce a na závěr je znázorněn večer, kdy malí jdou spinkat a velcí koukají na fotbal, jsou v kině, nebo se prochází venku a mnohdy dělají i nepřístojnosti.

Spousta situací je veselá.

A některé znáte určitě moc dobře sami:-).

V knize najdete i vyloženého záporáka, vlka, který na každé strance škodí nebo se nevhodně chová.

Osobně bych uvítala méně dějů, na každé straně je opravdu velké množství situací a postav, takže kniha může být nepřehledná. Na druhou stranu je v ní ale pořád co objevovat i při opakovaném prohlížení.

Kačence se kniha moc líbí, často si ji i sama prohlíží. Snad jí pomůže chovat se k ostatním lépe a pochopit i to, co doteď její hlavička nedokázala. Držte nám pěsti.